Jdi na obsah Jdi na menu
 


Železný Chlíst

10. 11. 2006

Obrazek

Jednoho krásného dne, teď ani nevím, zda byl tak pěkný s odstupem času, ale vzhledem k tomu, jaké panuje v současnosti venku počásko, tak určitě byl. Prostě koncem června roku 2006 jsem vyrazil vstříc novým dobrodružstvím. Jeden z kamarádu mě vyhecoval, abych se s ním zúčastnil prý amatérského klání zvaného Železný Chlíst. Více o této akcičce se dovíte zde. Po chvíli elektronického přemlouvání jsem povolil a souhlasil s tím, že tedy pojedu v jeho štafetě kolo. Ovšem podotýkal jsem, že se jedu jen zúčastnit, ať ode mne nečeká nějaké zářné výkony.

Nenechal jsem nic náhodě a pročetl si důkladně web této akce, na který mimojiné poukazuji výše. Bylo tam psáno, že je vhodnější vzíti si trekové či horské kolo vzhledem ke stavu vozovky po níž závod probíhal. A tak jsem dbal rad autora a osedlal si moje staré trekové kolo. Značně ho zatížil brašnamy s potřebnými věcmi a vyjel den předem na cestu. Šinul jsem si to na svém obrněném kole na vlak do Lužné. Do Rakovníka probíhala cesta od nás z vísky celkem bez problémů, ale tam jsem narazil na první problém, při napojování se na zdejší cyklostezku směr Lužná jsem píchl, výměna duše probíhala celkem bez problémů, ale jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistil, že do odjezdu mého vlaku zbývá tak málo času. Rychle jsem nasedl na mého šlapacího oře a hnal se s větrem o závod, abych nezmeškal, povím vám, bylo to jen tak tak.

Do Prahy jsem dorazil celkem bez problémů drkotajícím se osobáčkem. Zde jsem čekal na 2kamarády, z nichž jeden byl můj spolubojovník ve štafetě a druhý odvážlivec, který si troufnul dát celý závod sám. Tento chlapík mě překvapil tím, že si vzal silniční kolo, které já jsem záměrně ponechal doma, abych ho ušetřil před případnými výmoly. Jak jsem později zjistil, byla to docela chyba.

Z Prahy jsme absolvovali několikero přestupů až jsme dorazili do Kutné Hory, odkud jsme se kolmo skoro po tmě přesouvali na místo určení do Chlístovic. Zde na mě čekalo další překvápko v podobě noclehu, spali jsme ve zdejším kultůráku, kde asi jenom jednou za rok ulehnou účastníci závodu a rozvíří zdejší dost hustý nános prachu. Zašli jsme do místní hospůdky na nějaký ten utopenec a pivínko a ulehli k tolik potřebnému spánku před výkonem.

Ráno jsem měl pln svěžesti vstát a vydat se na start k místnímu rybníku, avšak v hubě jsem měl jak v uhlírně. Pár vykašlaných hlenů to spravilo a šlo se nakupovat snídani do místního konzumu. Po ranní siestě jsme nasedli na bajky a odebrali jsme se na start a zároveň místo registrace. Vše proběhlo bez problémů a kamarád vyrazil překonávat peřeje místního rybníka, start štafet a žen byl s minutovým zpožděním, aby muži měli dostatečný odstup. Po plavecké části vylezl kámoš štafeťák v těsném závěsu za kámošem odvážlivcem, chvíli jsme se dohadovali, zda na kámoše odvážlivce mám počkat, ale pak jsem vyrazil na trať sám, že se halt někde potkáme.

Na rozmlácené silnici od rybníka jsem myslel, že budu mít značnou výhodu s obrněným kolem, ovšem opak byl pravdou, co chvíli se kolem mě prořítil nadřený triatlet s nápisem na trikotu Triatlonclub Praha apod. První kolo závodu jsem se s okruhem tak nějak seznamoval a občas někoho předjel, ale vesměs to bylo výjimečně, spíš já jsem byl předstihnut. Asi v polovině prvního okruhu kolem mne profrčel kamarád odvážlivec s úsměvem na rtech a povzbuzováním, v té chvíli jsem pochopil že volba pomalejšího avšak bytelnějšího stroje nebyla tou správnou.

V průběhu cyklistické části jsem se co chvíli přetahoval s jedním individuálním závodníkem, který mi byl zdatným soupeřem, neboť měl horské kolo, v kopcích jsem mu ujížděl, na rovinkách se na mě dotahoval a s kopce mě pravidelně předjížděl, neboť tam jsem volil opatrnější styl jízdy vzhledem k neznámému prostředí. Tuto část jsem dokončil na slušném 7. místě mezi štafeťáky s průměrem 28, pár jsem jich holt pokořil, vzhledem k tomu, že jsme byli po plavecké části na desátém fleku.

Kamarád štafeťák vyrazil na poměrně náročnou běžeckou část, tentokráte nezabloudil, jako se mu to povedlo v minulých ročnících, po absolvování této části jsme obsadili konečné 7. místo. Jak jsme vůbec dopadli, se dovíte zde. Po té, co jsme absolvovali potřebnou hygienu, jsme se odebrali na plácek k místní hospodě, kde proběhlo závěrečné vyhlášení a posléze občerstvování se pěnivým mokem, baštění různých grilovaných pochoutek a oddávání se tónům živé kapely a po té hudby hrané z laptopu. Veselili jsme se až do ranních brzkých hodin a pak jsme opět ulehli do uhlírny. Ráno jsme přiměřeně vstali a rozjeli se domů, kámoš odvážlivec si to na kole dokonce štrádoval až do Prahy a já s kamarádem štafeťákem vyjel na vlak do Kolína, kterým jsme doputovali do Prahy, kde já jsem pokračoval vlakem směr Lužná a pak kolmo dom.

Musím teď z odstupem času přiznat, že to byla velmi vyvedená akce a doufám, že do příštího ročníku dáme opět dohromady nějaký ten štafetový tým, tentokrát snad i s větším počtem členů, abychom mohli snad pomýšlet na vyšší mety. I když já jsem stále zastáncem rčení, není důležité vyhrát, ale udělat si žízeň.

 

Obrazek